Rozhovor s Tomášem z Tea Tom

Tomáš Heller (www.teatom.cz) vyrábí ručně vyřezávané tácy ze dřeva a minimalistický nábytek inspirovaný japonskou estetikou a světem čaje. Požádali jsme Tomáše o rozhovor o všem, co dělá a co chystá. Vyklubalo se z toho krásné povídání o krásném řemeslu, přesvědčte se sami.

Tomáši, jak jste se k práci se dřevem dostal, máte v rodině řemeslnou tradici?

V rodině řemeslnou tradice nemáme a možná proto mě to k řemeslu tak táhne. Měl jsem šikovného dědu, který postavil dvě chalupy a se vším si poradil, pamatuji si, že měl hodně nářadí a pořád něco kutil. Bohužel zemřel, když mi bylo 7 let, a tak mi toho bohužel už nestačil moc předat.

Již od mladých let jsem měl rád různý pionýry – kluci co začali vyrábět v garáži rámy horských kol, skateboardy, snowboardy, horolezecké vybavení pro vlastní potřebu a kamarády. Z těchto kluků se v mnohých případech za pár let stali zakladatelé značek, které známe dnes. Něco takového mě hrozně lákalo – dělat to, co mě opravdu baví a co mi dává smysl, začít na koleni a pak se uvidí. 

Cesta ke dřevu ale nebyla přímá. Napřed jsem vystudoval inženýrské studium na Fakultě tropického zemědělství na České zemědělské univerzitě v Praze. Po absolvování jsem začal pracovat mimo obor ve firmě EYELEVEL jako produkční a nákupčí – i když to bylo zajímavé místo v dobrém kolektivu, prostě mě to více táhlo ke dřevu a kreativní manuální práci. Všechny víkendy jsem strávil s dlátem v ruce na chalupě pod naší lípou. Volání lesa a dřeva byla tak silná, že jsem se po 9 měsících rozhodl práci opustit a začít se živit řezbářstvím a prací se dřevem. Postavili jsme s tátou zahradní altán (moji novou dílnu) a z Moravy jsem si přivezl starou hoblici. Ve vedlejší vesnici jsem koupil pěkné 30 let vyschlé ořechové fošny a začal vyřezávat první čajové tácy. 

Začátek to nebyl lehký a po pár měsících mně začaly docházet finance. Naštěstí přišel kamarád Petr a doporučil mi, abych se přihlásil s mými čajovými podnosy do podnikatelského inkubátoru Point One na České zemědělské univerzitě, kde jsem studoval. Znělo to šíleně, neměl jsem ale co ztratit, vyplnil jsem přihlášku, prošel přijímacím řízením a vzali mě. 

Díky inkubátoru jsem svoje malé podnikání uchopil tak nějak životaschopněji. Dozvěděl jsem se mnoho informací z oblasti marketingu, průzkumu trhu, cenotvorby, web design, sociálních sítí a dalších. Ze všeho nejvíc mě ale zachránilo to, že v prostorách inkubátoru vznikla před rokem a půl také vybavená dílna, kam jsem se mohl přestěhovat a kde tvořím až do dnešních dnů. Je to můj druhý domov. 

Už ale nedělám pouze čajové tácy a dřevěné nádobí jako v mých začátcích. Poznal jsem, že tak bych se neuživil. Před rokem jsem začal jezdit pracovat na pár dní v týdnu za kamarádem a uměleckým truhlářem Markem Vodičkou, který dělá především dřevěné kliky, zakázkový organický nábytek a lektoruje řezbářské kurzy po celé ČR. Společně pracujeme především na nábytku a různých tesařských stavbách – altán, terasa, schody, balkon atd. Občas s ním lektoruju také řezbářské kurzy. Toto léto pracujeme na přestavbě starého hospodářského stavení na malou obytnou chalupu, kde nás čeká spoustu tesařiny.

Abych to tedy shrnul, v současné době kombinuju řezbářství s truhlářstvím a tesařstvím. Je to pro mě hlavní pracovní náplň. Od menších projektů přecházím ke větším, neustále se učím nové techniky a experimentuju s estetikou výrobků. A stále tvořím čajové tácy, jako na začátku.

Kde jste posbíral své know-how a kde čerpáte inspiraci? Design produktů je čistě váš?

Od začátku jsem čerpal know-how především z YouTube, kde mám své oblíbené kanály. Velkou inspirací jsou mi také kluci z amerického magazínu Mortise and Tenon, kteří dělají nábytek, jako v dobách před průmyslovou revolucí, jen za pomocí ručního nářadí a tradičních technik. Rád poslouchám v dílně jejich podcasty, které se týkají hlavně filozofie řemesla, přístupu k němu, významu ruční práce, různých zamyšlení nad životem; odkazují i na různé knihy, které pak čtu. Kromě toho mají skvěle zpracované video kurzy, které lze koupit. Je to opravdu hodně inspirující.

Co se týče různých technik a truhlářských/tesařských spojů tak čerpám hodně z knih. Hodně obdivuju japonské tesaře, jejich spoje, techniky a nářadí. Japonsko je pro mě velkou inspirací i co se týče designu – nazval bych to spíš japonské pojetí estetiky. Japonská estetika nebo spíš pocit, který některé předměty vzbuzují se nazývá wabi-sabi. Jsou to dvě slova o kterých si můžete přečíst celou knihu nebo poslechnout na YouTube pětihodinovou audioknihu. Vlastními slovy bych tuto estetiku popsal jako tichá elegance, dokonalá nedokonalost, neúplnost, naturální krása, obyčejnost vzbuzující nějaké otázky, pocity, které nejdou vyjádřit. Japonci říkají, že to jde jen zažít, pocítit to. Tak to mě inspiruje. 

Mám několik oblíbených řemeslníků, umělců, které sleduju na Instagramu. Jejich práce je fakt krásná a inspirativní. Není to o tom kopírovat práci ostatních, to snad ani nejde. Ale někdy mně to pomůže dívat se na vlastní práci jiným objektivem, stále ale stejnýma očima. Přirozeně si tak vytváříte vlastní styl, který je například v různých detailech. Já se třeba vyžívám v zařezávání růžků, fazetovaném povrchu a různých nedokonalostech, stopy po hoblíku, různé úlomky, zbytky kůry. Někdo ze suků šílí, já jásám.

Proč zrovna čajové tácy, jak vás to napadlo? A co ta inspirace Japonskem?

Přišlo to z vlastní potřeby. Čaj a čajovou kulturu jsem měl rád už od mala. Na chalupě jsem pil čaj většinou na zahradě a musel jsem si čajové nádobí vždy nějak přenést. V tom mi to napadlo – potřebuju čajový tác a tak jsem začal experimentovat. Vyrobil jsem pár prototypů a zanesl je ukázat kamarádům do čajového studia meetea. Oni třeba řekli, aby ten tác byl jemnější, tenčí a tak jsem vyrobil nový. Pak jednou řekli to je ono a koupili si ho pro sebe. Od té doby jim mé čajové tácy pravidelně dodávám. Jednoho večera jsem hledal inspiraci na japonský styl táců a narazil na Wagatabon. Styl tácu, který přes zimu dělali šindeláři v jedné malé japonské vesnici, již od 17. století. Vesnice ale byla zaplavena a tradice téměř zanikla. Ten příběh a hlavně estetika táců Wagatabon mě tak oslovila, že jsem začal vyrábět moji verzi z českého dřeva.   

V současné době jsem začal vyrábět i čajové stolky na tradiční truhlářské spoje. První dva se mi povedlo prodat do zahraničí. Samotného mě ten zájem překvapil. Z toho mám opravdu radost. Uvidíme jak to půjde dále.

Jaká byla cesta k prvnímu vyrobenému tácu?

Můj první tác vypadal úplně jinak, než ty současné. Byl hodně masivní, těžký a nepraktický. Pořádný kus ořechu s tlustým okrajem, mělkým hloubením a jemnou řezbou podél vláken. Tedy úplně naopak jak to dělám teď. Kdybych vám měl říct proč, tak nevím. Byl to prostě začátek. Některé ze starých táců teď ve volném čase předělávám na Wagatabony, byla by to škoda dřeva, nechat je v původním stavu.

Jak dlouho vám průměrně jeden tác trvá vyrobit a jak vypadá proces výroby? Děláte výhradně rukama?

Záleží v jakém stylu a jak velký tác je. Ty menší mám hotové za 2-3 hodiny, střední a velké Wagatabony trvají 5-10 hodin. 

Když jsem s tácy začínal, myslel jsem si, že musím od začátku do konce dělat vše ručními nástroji, tedy bez elektřiny, jako za dob našich pradědů. Všichni to sice obdivovali, ale nikdo nebyl ochotný to zaplatit. Lidi prostě chtěli pěkný tác, jehož viditelná povrchová část bude zpracována tradičními ručními nástroji. Dlouho jsem na to ale nedbal, a jel zarytě pouze ručními nástroji od začátku do konce. Asi po roce a půl ortodoxní výroby bez elektřiny jsem došel k závěru, že se nechci “utácovat” a že horní frézka bude skvělým pomocníkem.

V současné době si obrobky na tácy řežu ponornou pilou, narýsuju linie okrajů a vyfrézuju horní frézkou hloubení tácu. Pak už přichází na řadu dláta, hoblíky a někdy japonské ruční pily. Na tácy nepoužívám broušení, rovné povrchy jsou pouze hoblované pořádně ostrým hoblíkem. Povrch je tak dokonale hladký a přirozeně lesklý. 

Závěrem, vše co je na tácu vidět, je děláno ručními nástroji, tedy bez elektrického nářadí. Posledním krokem je povrchová úprava.

Jaké dřeviny pro výrobu vybíráte a podle čeho? S jakým dřevem se vám pracuje nejlépe? Jakým způsobem jej ošetřujete?

Nejradši mám ořech, s tím pracuju od začátku. Má hezkou kresbu a dobře se s ním pracuje. Většina mých táců je právě z ořechu, některé dělám z javoru, břízy nebo kaštanu (pozn. má zajímavou kresbu a barvu, je ale hodně abrazivní a štípe se, čehož lze někdy využít ku prospěchu).

Stolky a nábytek dělám především z ořechu, dubu, jasanu nebo jilmu. 

Některé tácy (černé, šedé) ebonizuju nebo si míchám vlastní přírodní mořidla, třeba z ořechového oplodí, některé tácy mají pouze olejovou úpravu. Dříve jsem hodně používal tungový olej, který teď používám jen na některé výrobky. Občas si míchám vlastní směsi v různých poměrech. Na většinu menších táců momentálně používám tvrdovoskový olej. Jeho výhodou je především rychlé schnutí.

Jak vás ovlivnila “doba covidová”?

Těsně předtím než začal covid, jsem si nechal udělat pěkný katalog s mými tácy. Měl jsem v plánu obejít některé restaurace, kavárny a další čajovny (i v zahraničí). Rozvoj gastronomie a zážitkového servírování tomu přál. Pak přišel covid, restaurace se zavřely a bojovaly o přežití, v módě začaly být spíše plastové kelímky a jednorázové obaly. Neklepal jsem tedy na dveře zavřených kaváren s nabídkou pěkných ručně vyřezávaných táců. Věřím ale, že se gastro sektor snad brzy zase postaví na nové nohy a naskytnou se nové příležitosti. 

Pozitivní ale je, že jsem v době covidu začal pořádat individuální řezbářské a truhlářské kurzy. Zájem lidí byl poměrně velký. Z toho jsem měl opravdu radost.

Děláte čistě na zakázku? Máte další plány na rozšíření sortimentu?

Dělám jak na zakázku, tak na “sklad” mého nového e-shopu. Poslední dobou se mi zdá, že roste zájem o zakázkovou výrobu, především ze zahraničí.

Nápadů na rozšíření sortimentu mám hodně. Uvidíme, jak se vše povede realizovat. V létě chci nabídnout pracovní a jídelní stoly a větší čajové a konferenční stolky v nevšedním stylu.  

Na podzim a zimu plánuju rozšířit nabídku o tematické individuální kurzy. 

Jak říkáte, vedete i různé kurzy – (jak) vnímáte vzestup tradičních řemesel a touhu lidí po návratu k přírodě?

Rostoucí zájem o řemesla a návrat k přírodě už pozoruju delší dobu. Je to podle mě přirozený vývoj, sám jsem ho zažil. Lidi tráví víc a víc času u počítače, sedí v práci ve vydýchaných kancelářích, ve škole, na home-office a přirozeně je to láká ven do přírody, chtějí si vyrobit něco vlastníma rukama, zrelaxovat, sáhnout si na živý materiál, zapojit tělo, mít pot na čele, mozoly na rukou a tvořit, vidět hmatatelný výsledek svojí práce. 

Když vidím, jak lidi na kurzu dostanou do ruky kus dřeva, dláto, dají se do práce, ani nedutají a během pár hodin vyrobí svoji první misku – sami tomu nevěří a jsou nadšeni. Je to vlastně taková forma terapie pro novodobého člověka. Pro jednoho bude řemeslo nový koníček, pro druhého třeba i nové zaměstnání.

Děkujeme za parádní rozhovor, Tome.

Ať se vám daří!

Za tým ČistéDřevo.cz Markéta